Vyhlášení republiky 9. listopadu 1918 znamenalo zánik Německé říše a zrození Výmarské republiky. Rok poté vstoupila v platnost první demokratická ústava Německa. Po desetiletích plných politického, ekonomického a kulturního napětí byl v lednu 1933 říšským prezidenten Paulem von Hindenburgem jmenován Adolf Hitler předsedou říšské německé dělnické strany (NSDAP) a stal se „vůdcem“ nejsilnější parlamentní skupiny. NDSAP prostřednictvím zákona okamžitě a natrvalo pozastavila zásadní části Výmarské ústavy, včetně oddělení pravomocí, parlamentní kontroly vlády a základních občanských práv. Invazí do Polska zapříčinilo nacistické Německo druhou světovou válku a spáchalo zločiny proti lidskosti v bezprecedentním měřítku. Válka si vyžádala nejméně šedesát milionů životů, z nichž více než polovinu tvořili civilisté. Na konci války se čtyři okupační síly, Sovětský svaz, Spojené státy, Velká Británie a Francie, nemohly dohodnout na společném poválečném uspořádání. Narůstající neshody vyvrcholily v roce 1949 založením dvou německých států - Spolkové republiky Německo v oblasti tří západních okupačních zón a NDR v sovětské okupační zóně. Pod tlakem sovětské okupační moci byla již v dubnu 1946 nuceným sjednocením Komunistické strany (KPD) a Sociálně demokratické strany (SPD) Německa založena Sjednocená socialická strana Německa (SED). Pomocí represí se SED dokázala ve vedení státu prosadit a udržet si svoji nadvládu následně až do podzimu 1989. Základní demokratická práva, zakotvená v ústavě byla v tomto období narušena a svobodné volby se nekonaly. V roce 1953 docházelo v Berlíně k povstáním, která se rozšířila po celé NDR. Povstání byla krvavě potlačena Sovětskou armádou.
Vycestování do západních zemí bylo pro občany NDR nezákonné. Útěk byl v padesátých letech sice možný, ale představoval smrtelné nebezpečí díky zpřísnění vnitřních německých pohraničních opatření po výstavbě Berlínské zdi v roce 1961. Přesto mezi lety 1945 a 1989 uprchlo ze sovětské okupační zóny resp. NDR do Spolkové republiky Německo téměř pět milionů lidí. Mezi lety 1961 až 1989 bylo zatčeno 72 000 osob za pokus o útěk. Minimálně 270 osob bylo na západní hranici NDR zastřeleno nebo zabito minami. Mezi oběti pohraničních opatření patří uprchlíci z NDR, kteří utíkali přes hranice jiných států východního bloku, a vojáci NDR, kteří zemřeli během vojenské služby na německo-německé hranici – celkem přišlo o život 1 393 lidí. Christ Gueffroy byl posledním mužem, který byl v únoru 1989 zastřelen při pokusu o útěk. Po komunálních volbách v květnu 1989 byl odhalen zřejmý volební podvod, který ještě snížil důvěryhodnost vedení vítězné SED. Naděje na reformu systému vyvolanou reformní politikou Michala Gorbačova v Sovětském svazu tím byla zmařena. Po otevření hraničního plotu mezi Maďarskem a Rakouskem v létě 1989 opustilo NDR více než 50 000 lidí. Souběžně s tímto vývojem se konaly v mnoha městech NDR demonstrace se stovkami tisíc účastníků. Kromě požadavku na svobodu cestování lidé demonstrovali především za dodržování základních demokratických práv. Po otevření hraničních přechodů do západního Berlína 9. listopadu 1989 bylo zhroucení nadvlády SED již nezadržitelné. Dne 3. října 1990 se NDR začlenila pod působnost ústavy Spolkové republiky Německo. Tím se oba německé státy sjednotily.
